Autonomie rozhodčí smlouvy je uznávána jako základní princip mezinárodního rozhodčího řízení v obchodních věcech. Původně se koncept autonomie vyvinul jako instrument posílení rozhodčí doložky, mezi stranami řádně uzavřené, navzdory možné neplatnosti smlouvy hlavní. Přestože byla tato doložka považována za jedno ze smluvních ustanovení, zachovávala si svou nezávislost na smlouvě díky specifickým cílům, které strany touto doložkou sledovaly. Časem se tato zásada v myšlení akademiků a právníků z praxe zabydlela natolik, že spojení mezi rozhodčí doložkou a hlavní smlouvou přestalo přitahovat jejich pozornost. Obavy o rozhodčí doložky se přetavily do přehnané víry v jejich převahu nad jinými ustanoveními smlouvy. V důsledku tohoto vývoje byly nejrůznější překážky vytvořené národními právními nástroji za účelem předcházení nekalému jednání v mezinárodních obchodních transakcích překonány vložením rozhodčí doložky, která s sebou přináší urovnávání sporů soukromou, nikoli veřejnou cestou. Cílem následujícího příspěvku je poukázat na nedůvodně extenzivní aplikaci principu autonomie rozhodčí smlouvy rozborem relevantních případů z rozhodčí a soudní praxe.