V případu Sedelmayer Nejvyšší soud Švédska potvrdil své jednoznačné stanovisko podporující omezenou imunitu v řízeních o výkon rozhodnutí vedených proti suverénním státům. Odůvodnění rozhodnutí švédského Nejvyššího soudu zašlo dokonce až tak daleko, že považovalo omezenou imunitu státu za univerzálně přijímanou zásadu zvykového mezinárodního práva; tento názor byl však brzy odmítnut rozhodnutím nejvyššího soudu v Hongkongu, který rozhodl ve věci FG Hemisphere Associates ve prospěch absolutní imunity. V ostrém kontrastu k hongkongskému rozhodnutí zakotvuje švédské rozhodnutí ve věci Sedelmayer velmi liberální obchodní výjimku, která přenáší důkazní břemeno na stát v tom smyslu, že stát je povinen prokázat, že majetek, jenž má být ve vykonávacím řízení postižen, je využíván pouze pro „úřední účely“. Švédské rozhodnutí ve věci Sedelmayer je pozoruhodné ze dvou důvodů: 1) spoléhá na Úmluvu OSN o imunitě států navzdory skutečnosti, že tato Úmluva dosud nebyla ratifikována, a 2) zakotvuje časové propojení v tom směru, že „užívání a zamýšlené užívání“ mají být zjišťovány výlučně vzhledem k době vedení vykonávacího řízení. Ve světle těchto rozdílných rozhodnutí vyvozuje tento článek závěr, že napětí mezi absolutní a restriktivní doktrínou imunity států je reálné. Do doby, než bude Úmluva OSN schopna takovéto konflikty řešit, navrhuje tento článek využívání principu smluvní autonomie jako alternativy řešení budoucích sporů. Na základě zkoumání mezer v kodifikovaném mezinárodním právu o imunitě států dospívá článek k závěru, že dvoustranné dohody o ochraně investic (BIT) jsou ideálním mechanismem pro vyjasnění a ozřejmení úmyslů stran co do rozsahu obchodní činnosti, která může být nadána imunitou ve vykonávacím řízení.