Článek je věnován diskusi o vzdání se možnosti zrušení rozhodčího nálezu – „extrémní“ formě smluvní autonomie v mezinárodní arbitráži, která stranám umožňuje vyloučit přezkum rozhodčího nálezu, vydaného v rozhodčím řízení vedeném mezi nimi, národním soudem v sídle rozhodčího řízení. Tento druh vzdání se práva, který v poslední době konečně získává své příznivce, je hodnocen ve dvou různých kontextech. Za prvé jako jev patřící do sféry mezinárodního rozhodčího řízení, který do značné míry sleduje model zakotvený v článku 192 odst. 1 švýcarského zákona o mezinárodním právu soukromém z roku 1989. A za druhé jako pojem národního rozhodčího řízení specifický pro Ruskou federaci. Tyto dva přístupy, které se vyvinuly nezávisle na sobě, sdílejí dosti shodných prvků, například postavení v rámci příslušného procesního rámce – jako otázka přípustnosti, formální náležitosti, které musí strany splnit, aby bylo vzdání se možnosti zrušení rozhodčího nálezu platné, a hlavní hmotněprávní podmínkou jejich platnosti je úmysl. Výkladová paradigmata použitelná ve Švýcarsku a v Ruské federaci, jediných dvou státech, jejichž soudy jsou veřejně známy svým rozhodováním o vzdáních se tohoto práva, se však liší. Zatímco švýcarské soudy se při hledání vůle stran k vzdání se tohoto práva běžně uchylují k restriktivnímu výkladu, ruské soudy jsou podstatně flexibilnější, a dovolují dokonce i obecný odkaz na rozhodčí pravidla obsahující ustanovení o „konečnosti“.