Přestože převažujícím trendem je zákaz extenzivního výkladu rozhodčích smluv, je faktem, že účastníky stále většího počtu řízení před rozhodčími soudy jsou osoby, které rozhodčí smlouvu neuzavřely („přibírání osob, které nejsou signatáři“ nebo „rozšiřování rozhodčí doložky“). Rozšiřování pravomoci (příslušnosti) cestou přibírání třetích osob do řízení s sebou ovšem nese určitá rizika. To lze pozorovat jak na začátku, tak na konci procesu aplikace práva v rozhodčím řízení. Rozhodčí soud, který rozhoduje o své vlastní pravomoci (příslušnosti) na základě doktríny Kompetenz-Kompetenz, může čelit zásadním smluvněprávním dilematům již při řešení předběžných otázek týkajících se pravomoci (příslušnosti): tedy zda rozhodčí smlouva – na níž je pravomoc soudu založena – existuje, a pokud taková smlouva skutečně existuje, zda je platná. Pokud bude rozhodčí soud zacházet s rozšiřováním rozsahu rozhodčí doložky na třetí osoby příliš liberálně, mohlo by to mít nepříznivé následky v procesu uznávání a výkonu nálezu. Proto pokud jde o aplikaci práva na počátku rozhodčího řízení, je nutné na tento problém pohlížet jako na otázku pravomoci (příslušnosti), zatímco pokud jde o závěrečnou fázi aplikace rozhodčího práva, je nutné považovat tento problém za otázku vykonatelnosti rozhodčího nálezu.