Zásada autonomie vůle stran v rozhodčím řízení je často zmiňována v souvislosti s volbou hmotného práva nebo použitelných pravidel. Zatímco vztah mezi stranami a rozhodci byl již předmětem podrobných studií, otázce dopadů aplikace zásady autonomie vůle stran na jmenování rozhodců byla věnována mnohem menší pozornost. V tomto článku je obhajována teze, že vztah mezi autonomií vůle stran a jmenováním rozhodců si rovněž zasluhuje důkladné prostudování, ať již jmenování provádí strany, ostatní rozhodci v senátu nebo různé jiné osoby či instituce, které působí jako orgány pro jmenování (appointing authorities), neboť ustavení rozhodčího senátu odhaluje potenciální slabé stránky rozhodčích nálezů při řízení o jejich zrušení nebo výkonu vedeném u různých obecných soudů. Článek se rovněž věnuje hranicím autonomie vůle stran při jmenování rozhodců a funkci těchto hranic při zajišťování toho, aby byly v rámci rozhodčího řízení splněny stanovené podmínky spravedlivého a řádného procesu.