Tento článek se zabývá právními a praktickými aspekty autonomie rozhodců při určování práva rozhodného pro meritum věci. Vychází z bulharské legislativy a praxe v porovnání s právními předpisy některých jiných zemí, základní mezinárodní právní úpravou, Pravidly a Vzorovým zákonem UNCITRAL a Pravidly ICC. Výchozím předpokladem je, že rozhodci jsou při určování použitelného hmotného práva nadáni poměrně širokou volností. Tato volnost je omezena
především normami veřejného pořádku zakotvenými v právu místa konání rozhodčího řízení, státu, podle jehož práva byl rozhodčí nález vydán, a místa případného uznání a výkonu nálezu. Rozhodci nejsou povinni aplikovat kolizní normy místa konání rozhodčího řízení. Musí aplikovat právo zvolené stranami. V případě absence volby práva stranami aplikují rozhodci právo, které určí sami. V tomto ohledu mohou buď vycházet z kolizních norem, nebo použitelné hmotněprávní normy určit přímo. Rozhodci sice nemusí dávat žádné záruky, jsou ale povinni vydat nález, který bude dle práva vykonatelný. V případě řešení mezinárodních sporů by rozhodci měli respektovat kogentní normy místa řízení; respektování cizích kogentních norem je naproti tomu pouze dobrovolné a závisí na splnění určitých podmínek.