Tato studie se zabývá analýzou současných trendů v požadavcích kladených na rozhodčí soudy v Polsku, pokud jde o právo rozhodné pro meritum sporu v případě, že si jej účastníci nezvolili. V roce 2005 byl zásadním způsobem pozměněn polský zákon o rozhodčím řízení (5. část občanského soudního řádu). Jedním z ustanovení, která zákonodárce doplnil (čl. 1194 odst. 1 OSŘ), je všeobecná povinnost řešit spory v souladu s “rozhodným právem”, což by mohlo být vykládáno i tak, že vzniká povinnost použít mezinárodní právo soukromé. Autor však má za to, že takovýto výklad nelze opírat ani o samotný OSŘ, ani o současné trendy v rozhodčím právu. Z hlediska právní nauky a arbitrážní
judikatury existují dva hlavní přístupy k problému: “nepřímé určení” (rozhodci použijí kolizní normy) a “přímé určení” (rozhodné právo je určeno bez aplikace norem mezinárodního práva soukromého). Jak čl. 1194 odst. 1 polského OSŘ, tak ani jeho další články nebrání v použití kterékoliv z obou možností.